KDY TO U NÁS ZAČALO?

KDY TO ZAČALO...
V roce1998 se díky oddílu volejbalu a některých jejich členů, dáva dohromady zdejší sokolovna a dva z nich ...
.....Jirka Fiala a Petr Kovář........přemýšlí jakým sportem se ještě pokusit zaujmout zdejší mládež a zajistit tím i činnost v dosud tak málo využívané sokolovně.
  Nápad byl na světě hned poté, co v jednom televizním šotu, proběhla ukázka badmintonu někde ze zámoří.........  "Petře!!!!! dem do bambecu!!!!!"........padla slova hned o den později a za další týden už se "lajnovalo". Nebylo to vůbec jednoduché, ale díky Jardovi Bedrníčkovi (toho času studujícímu v Českých Budějovicích), se nám podařilo sehnat pravidla a rozměry hřiště, takže se nakonec vše zdařilo.
  No.....a pak už to začalo..... Asi po dalším týdnu jsem ze sklepa vyhrabal síť........ (kterou jsem s sebou vozil pokaždé na dovolenou a podle zájmu jí zavěšoval dětem neznaje pravidel mezi cokoli co bylo dostupné.....("lešeninové trubky poctivě vypujčené za svitu měsíce"...atp.)........ dále pak vlastnoručně vyrobené kůly ze dřeva a dřevěné různě opravované rakety (které měly snad kilo)

.... a šlo se na to.

  Málem bych zapomněl na míčky, které jsem také našel ve sklepě mezi sportovním náčiním potřebným na dovolenou. Gumová hlavička míčků byla sice trošičku zpuchřelá a unavená hrou na zaháněnou z dovolené, ale jinak vypadaly vcelku "slušně". Váha a tvar nasvědčovaly tomu, že budou "létat".
A taky létaly......... Domluvili jsme se s Petrem, že si dáme hned první "mač" v sobotu před tréninkem volejbalu, jen tak pro poznání a rozcvičení těla.
Po vzájemném vysvětlení pravidel a přípravě kurtu to opravdu začalo......
Poznání bylo velké, neboť míčky opravdu létaly a to tak, že doslova nekontrolovatelně. Při silnějších úderech, pokud nezůstal míček zaseklý mezi dovolenkovým výpletem v našich "kilovkách", se za letu dělil na dva díly a zpuchřelá gumová špička, která právě prolétla neuvěřitelnou rychlostí kolem hlavy, způsobila na zadní stěně sokolovny zvukový efekt shodný s malorážkovou zbraní.... "Nemusíš na to mít zbrojní pas?" Ptal se Petr.....
Rakety "kilovky" byly po hodině hry tak těžké, že se naše ramena ptala a dožadovala nejbližšího ortopedického oddělení. A zápěstí?....to už rovnou sádry s obvazem. Také se ozvaly záda a nohy při tréninku volejbalu, který následoval hned poté.... Bylo jasné, že badminton je hodně náročný sport... obzvlášť, když se to "ještě" neumí a není k tomu správné vybavení.
Vše přebolelo hned večer u pivka, kde jsme se Petrem shodli, že na příště nakoupíme míčky potřebných rozměrů a vah a že je to hra, která nás opravdu chytla.
  Je pravda, že těch dalších několik her už vypadalo lépe. Nové, lehké rakety s péřovými míčky hru jen zdokonalovaly. Sice to občas na kurtě vypadalo jako ve výrobně husích brk, ale postupem času jsme začali trefovat míčky tam, kde je to potřeba, takže spotřeba měla klesající tendenci.
Stoupající tendenci však měla úroveň naší hry a hlavně zájem o tuto hru samotnou. Začalo se na nás postupně nabalovat více hráčů, což bylo přesně to, co jsme potřebovali.
  Na nově příchozích, hned po první hře, bylo znát, zdali jdou do toho s námi nebo ne. Většinou se hned chytli do pomyslného síta a šli do toho... Ti, kteří propadli, ztratili zájem s odůvodněním, že je to moc"vyčůraná" hra a také, že si nemohou kvůli "bambecu" brát dva až tři dny dovolené na zotavenou, neboť po prvním hracím dni je bolí (tam kde se zádům přestává říkat slušně) tak, že nemohou vůbec chodit.
  Vůbec to však nevadilo, v dnešní době jsme parta lidí, kteří to hrají pro potěšení a pro radost a je na každém "dobrovolníkovi", zdali má zájem, či ne.




 
TOPlist
aktualizováno: 03.06.2017 10:52:28